36. Po linii Pražské čáry

Sraz v neděli 3. dubna v 9:30 u čističky ve Vepřku.

Vzhledem k tomu, že je Vepřek pro vozidla nepřístupný zanechejte prosím osobní vozy před místní tabulí Vepřek u dálniční policie Nová Ves, nebo na parkovišti v Nových Ouholicích.

Trasa

QR trasy na mapy.cz

 

O historii Pražské čáry jsem se ve zpravodaji zmínil už před pěti lety, kdy jí bylo 80 let, nyní trochu jinak.

Byla součástí tří vybudovaných ústupových pásem proti předpokládané, od západu vedené, německé agresi ve čtyřicátých letech minulého století. Podle předpokladu měl agresor narazit postupně: na obranné pásmo v blízkosti státní hranice na úpatí Krušných hor, následně pak na vnitrozemské opírající se o řeky Blšanku a Ohři (Roudnice – Louny – Žatec – Stříbro – Holýšov) a poslední před Prahou byla právě „Pražská čára“, která navazovala na tzv. „Liběchovskou příčku“ (Mimoň – Mělník). Na ni navazovala od Slap podél Vltavy do jižních Čech „Vltavská linie“. Tato čára opevnění inspirovaná do jisté míry i francouzskou Maginotovou linií byla tvořena pevnůstkami typu „36“, které byly později doplněny novějším dokonalejším a trochu jinak zaměřeným typem „37“, pro který se vžilo obecné pojmenování „řopík“ (podle Ředitelství opevňovacích prací, které plánovalo a řídilo opevňovací práce). V plánu byly i pevnosti těžkého typu. K jejich vybudování už nedošlo. Měly být budovány v letech 1939 a 1940, události jejich stavbu předešly. Pro úplnost je třeba zmínit, že další obdobné ústupové čáry byly plánovány i v prostoru Českomoravské vrchoviny a nynější státní hranice se Slovenskem.

Linie „Pražské čáry“ začínala na soutoku Vltavy a Labe u Mělníka. První úsek vedl po pravém břehu Vltavy až za Dušníky (poslední pevnůstka byla na úrovni začátku dnešního dálničního mostu, respektive ústí Bakovského potoka do Vltavy). Navazuje úsekem „A-1 Velvary“ přes Vepřek všeobecně podél pravého břehu Bakovského potoka do Sazené. Další části Pražské čáry vedly kolem Slaného, Kladna, Berouna, Mníšku pod Brdy. Pražská čára končila u obce Slapy. Pražská čára se táhla v linii 112 km a do 15. října 1938, kdy byly práce na opevnění zastaveny, bylo na ní zřízeno 833 objektů charakteru pevnůstek obou zmíněných typů.

V 13 km dlouhém úseku „A-1 Velvary“, do kterého patří i pevnůstky které se nacházely v katastrech našich obcí Vepřek a Nová Ves, byly vlastní práce zahájeny v roce 1937. Betonářské práce byly dokončeny koncem října až listopadu téhož roku, tj. téměř před 85ti léty. Úsek A-1 začínal u Vepřku prvním řopíkem na levém břehu Vltavy. Ten byl vybudován v prostoru na dnešní polní cestě vedoucí směrem k chatkám u Vltavy ve vzdálenosti cca 100 m od lávky přes Bakovský potok. Na něj navazoval další umístěný nad začátkem železničního tunelu. Linie následně kopíruje původní koryto Bakovského potoka. Většina pevnůstek byla umístěna přímo na jeho pravém břehu, malá část byla předsunuta několik desítek metrů před levý břeh. Pás pevnůstek na potoce byl doplněn řidší řadou řopíků umístěných na vyvýšených místech kolem 100 metrů za touto linií (úhlem vzad), s dominantním výhledem a výstřelem na vzdálenější přístupy k hlavnímu pásmu obrany. Z rozmístění a koncentrace pevnůstek je zřejmé, že jejich rozmístění předcházel dokonalý průzkum terénu a předvídání možného průběhu střetnutí. Je nesporné, že na tomto směru (podél komunikace – dnes silnice 608) by bylo vedeno hlavní úsilí postupujících vojsk na Prahu. Stačí nahlédnout do map. Vodní toky samy o sobě jsou vážnými překážkami. Z východu a severovýchodu jsou přístupy k Praze „chráněny“ Labem i Vltavou. Terénní nerovnosti nad pravým břehem Bakovského potoka s prudkými srázy (až 50 m převýšení) tvoří též podstatnou přirozenou překážku. Co do terénu je levý břeh Vltavy od Vepřku a Nových Ouholic až do Prahy tím nejschůdnějším a zároveň nejpřímějším. Sazenou bylo třeba důkladně bránit z toho důvodu, aby nedošlo k obejití obránců úseku obrany Vepřek – Nové Ouholice (tj. na hlavním směru) a jejich likvidace z týlu.

Pevnůstky byly československým vojskem obsazeny 2x a to v roce 1938. Poprvé při tzv. „částečné mobilizaci“ 21. května vyhlášené v reakci na „Anšlus“ Rakouska (12. března 1938). V „Památníku četnické stanice Nová Ves z let 1938 – 1945“ je tato událost popsána takto:

„21.5. Provedena částečná mobilizace, která byla českým obyvatelstvem s jásotem přijata. V obvodě četnické stanice Nová Ves byla zřízena na linii obcí Sazená – Nová Ves – Vepřek až k řece Vltavě asi 36 betonových krytů (já jsem napočítal 25) tzv. bunkrů pro obrannou linii. Bunkry byly chráněny před nájezdy tanků a obrněných vozů těžkými železnými kříži tzv. španělskými jezdci, asi 150 cm vysokými, které byly provlečeny velmi těžkým řetězem, ve vzdálenosti a to podle terénu až 100 metrů daleko od nich. Při provedení částečné mobilizace obsadila tyto bunkry složka S.O.S. takže v každém bunkru byla posádka 2-3 mužů s kulomety a granáty. ……Po skončení částečné mobilizace (13.6.1938) byly složky S.O.S. odvolány, bunkry uzamčeny a klíče odvezeny do Prahy.“

Podruhé byly pevnůstky obsazeny a připraveny k použití při „Všeobecné mobilizaci“ vyhlášené 23. září ve 22,15 hod. Citace četnické stanice:

„23.9. Bunkry byly znovu obsazeny avšak tentokráte vojskem čs. armády. Mezi posádkami byli též příslušníci německé národnosti, kteří odmítali poslušnost čs. důstojníkům a prohlašovali veřejně, že proti Německu bojovat nebudou. Provedena všeobecná mobilizace bez závad a následkem Mnichovské dohody pohraničí vyklizováno, takže nastal větší příliv obyvatelstva české národnosti z pohraničí do zdejšího obvodu. (Takto se sem dosídlila například i rodina Čapkova). Rovněž projížděly zdejším obvodem po hlavní silnici proudy českého obyvatelstva z pohraničí směrem ku Praze. …………28. 11. Posádky z bunkrů ve zdejším obvodě byly odvolány a bunkry znovu zamčeny“.

Po nastolení protektorátu následovala likvidace opevnění. Proběhla ve dvou etapách. V první, započaté v létě (od 14. 6.) roku 1939 a probíhající do roku 1940 došlo k jejich znehodnocení vylučujícím možné použití. K ničení došlo částečně výbušninami umístěnými uvnitř pevnůstek s cílem dosáhnout výbuchem rozestoupení stěn s následným zavalením prostoru stropní deskou. V místech, kde bylo riskantní použití výbušnin vzhledem k možným neúměrným následným škodám na okolí byly tyto objekty znehodnoceny, tak, že jejich vnitřní prostory byly vyplněny betonovou směsí, střílny a další obranné prvky poničeny. Patrné je toto na zachovaných a nadšenci Pevnostního muzea obnovených dvou předsunutých pevnůstkách v Sazené.

Druhá etapa likvidace pevnůstek proběhla následně v letech 1942 – 43 až 44. Vedle snahy zlikvidovat veškeré vnitrostátní opevnění v této etapě šlo i o vytěžení použitelného materiálu zejména pak oceli a litiny. Využita byla často i betonová drť – zejména pak na zpevnění cest nebo při betonářských pracích. Řada řopíků tak z uvedeného důvodu úplně zanikla. Další pak proto, že jejich torza byla na překážku například při obhospodařování polí, stavbám, regulaci toků apod.

V úseku našich obcí je možné velkou část zbytků pevnůstek i po 85 letech dohledat a o to se v neděli 3. dubna v rámci pravidelného výšlapu Kudykamu pokusíme.

Zpracováno s využitím zdrojů:
Aleš Crha „Sazená předválečné opevnění před Prahou“,
„Památník četnické stanice Nová Ves z let 1938 – 1945“
a jiných pramenů.

Ing. Bruno Vognič

 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *